Lihovar Kralupy Dead

Ve čtvrtek jsme spolu s předsedou a pár dalšími komínáři stihli naposledy pokořit krásný a pevný LT 64/Ub Obilní lihovar Kralupy. V sobotu 13:00 padl.

Nezbývá než pogratulovat městu Kralupy k úspěšné likvidaci toho, co tam ještě měli cenného.

lezou Koman a Jana S.

CZFree, diplomka, vejprask v Lese a Příhrazy

Krombholzova cesta na Rajskou věž

Tak to byl uplynulý týden. Něco práce na diplomce (zvolna postupuji vpřed), ladění připojení k CZFree a timpádem k internetu metodou hokus-pokus-omyl, výprask slejvákem v Českém lese a krásný lezecký den v Příhrazech (fotky již tradičně na horském rajčeti).

S tim připojenim se to má následovně. Od začátku mi bylo proti mysli cálovat velký peníze O2 za připojení přes pevnou linku (cca 350 za pevnou linku plus 500 za ADSL net), ale málem to nakonec tak dopadlo, jelikož ostatní firmy co to tu kolem nějak pokrývají mě víceméně odmítaly (nebo chtěly smouluvu na 2 roky, fuj), načež ještě O2 vyhlásilo akci že to celý bude za 600, což by jako i šlo.

V den kdy sem dorazil technik Ou Tú mi ale ruplo v hlavě, poslal jsem ho domu a zajel do i4wifi do Michle pro nějaký základní cajky na samodomo připojení do CZFree (tam už snad nějakej net seženu). Nepřišlo to na moc, kam se hrabe Alza. Od tý doby jezdim do Michle každou chvíli, tu a tam pro něco, je to hezká cesta na kole. Začal jsem nesměle s jediným wifi access pointem/routerem, že to tu proskenuju kolem, a ejhle zničeho nic chytám nezabezpečenou wifi síť nějakého nebohého souseda přes ulici. Pár dní to přes ní frčí, slepuju z papíru anténu s 12dBi ziskem, ale najednou to neběží, chlapík si to asi nějak pošéfil.

Takže rozhodnutí číslo dvě, jdu natvrdo do klasickýho AP na střeše (i když náš barák je nejmenší a výhled je slabý). Napájení AP/routeru řeším podomácku naříznutím RJ45 Ethernetového kabelu, má dva páry volné a po nich vedu napájení, hezky plus a mínus podle standardu. Doma vyhrabávám ideální silný zdroj s přesným napětím 12V co potřebuju pro AP, rvu to do kabelu, dočítám se že muj AP to umí rozšifrovat, a taky že jo, žádný nařezávání na druhý straně neni potřeba, zázrak.

22 metrů RJ45 kabelu, házim to Janě ze střechy dolů světlíkem (dřív komín), chytá bez problému, vedení hotové. AP/router montuju v pixle od svačiny na krov těsně pod střechu (co to udělá v 40stupňových vedrech? necháme se překvapit..), od něj 5m N-RSMA koaxiálním pigtailem nahoru na střechu k 12dBi roztomilé anténce na komíně SOUSEDNÍHO domu (snad se moc nenaštvou!), je to o dva metry výš a je odsud přímo vidět můj připojovací bod K2 na rohu Americké a Jana Masaryka. Chytám to tam zatim provizorně na nějakej kov čouhající z komína, prasárna. Ale co je nejhustší: funguje to! Chytám internet z K2!!!

Chvíli to tak běhá, ale po večerech je to slabší jak se frekvence zanáší (večerní traffic je vždycky větší), občas dokonce nepoužitelné. Nevim co s tim, možná to bude chtít silnější anténu (limity ČTÚ povolují až něco kolem 20dBi, podle dalších paramtrů přenosu) řikám si že začnu pořádným uchycením na komíně. Půjčuju akuvrtačku od táty, poněkolikáté lozim po střeše, tentokrát mi dělá společnost Hombre, díky. Vrtáme to, jde to od ruky, montujem krásnej držák a na něm tuníme anténu. Dole s hrůzou zjišťuju, že po našem profi zásahu už to nechodí. Cože?

Pro dnešek na to kašlu, jedu dom vrátit auto a vrtačku, další den vyrážíme do Českého lesa, kde jsme vyhnáni neprůchozím chcancem. Tak-tak dobýváme tisícovku Čerchov a točíme to zpátky, goráč negoráč, tohle nejde.

Následující sobota je jako dělaná pro domácí práce, úkoluju Janu ať dole na kompu měří sílu signálu a jdu si nahoru hrát s anténou. Hrůza, signál nestabilní, v jedné poloze 20, o centimetr vedle 0. V tom mě to napadne, jak vlastně funguje ta polarizace? Otáčím anténku o 90 stupňu, ejhle signál 41 a stabilní, všude stejný! Hurá, montuju, slejzám. Další den se odměňujeme krásnou pískařinou v Příhrazech...na Kobylu jsme bohužel jen slintali, ale příště padne! (až naberem nějaký ty expy na sedmách a hlavně ten morál)

Kobyla

Konec koledníků v Čechách

Vypadá to že už jsme možná jediní koledníci v Praze. Naivně po večerech řežeme u rybníků proutky, pleteme pomlázky s ozdobnou rukojetí, v Pondělí vstáváme v 7 a myslíme si, že na nás aspoň někde nějaké holky čekají. Dnes už to vážně vypadalo že ne. Tetičky nás nepouští do bytů, známí před námi zatahují závěsy a dělají mrtvé brouky. Kam ty velikonoce spějí? Jasně, je to barbarský přežitek, mlácení holek, oóó. Nečistota na ideálu dezinfikované Evropy. Možná ale právě v takových barbarských přežitcích a nečistotách spočívá jedinečnost a poetika české kutury, která se jinak hrozí zvrhnout v pouhý kult chlastu. A přiznejme si, ty hospody už jsou taky tak nějak víc sterilní. Pro mě tak ale ztrácejí dost ze svého kouzla. Co na tom že cizinci na Karlově mostě ty naš pomlázky nechápou, ti se do Prahy přijíždějí stejně většinou jen "zadarmo" vožrat.

"The only thing I remember from visit in Prague is airport, sorry my friend" mi řekl jeden spolužák v Maastrichtu.

Možná že kdyby se holky zase trochu přestaly bát otvírat (probůh, dyť jedeme za váma, protože vás chceme zase po dlouhé době vidět) a my zase vzali do ruky pomlázky a vyrazili do ulic, všichni by měli těch pár dní na jaře trošku veselejších.

Děkuju moc všem co nás dneska hostili! Někteří byli vskutku vzorní!

Bene bene ejce
zabili sme strejce
dali sme ho na pekáč
on nám snese vejce!

Třikrát na Plotnách

Letos na jaře celkem hoblujem Hlubočepské plotny. Zejména Honzíkovi se tam zalíbilo, já tam toho měl (a stále mám) taky spoustu nepřelezeno, no a hlavně ten luxus bus z Anděla, časová úspornost je v dobách tvrdých bojů o každý odstavec diplomky velkou devizou. Málo lidí, dobrý hospody, krásný komín ASSEK, vápno jak v Yosemitech (ha ha), Hlubočepy letos prostě vedou.

Kromě klasických prásků pomalu pronikáme do těžších směrů (rozuměj blížících se 7:)) zejména v dolní části levé plotny (i když ta odbočka z železniční byla taky výživná). Výsledkem jsou sedřené konečky prstů a poslední články vůbec na maděru, sotva klepu do klávesnice. Druhý letní týden na začátku dubna přece nemůžu prosedět jen u té diplomky..

Kluci fešný

..to jsme my

Roviště, Drábky a Černolice

Jaro je konečně tady, spíš rovnou léto. V těhle podmínkách jen netvrdší sebemrskač sedí doma za zataženym závěsem aby neviděl sluníčko, takže i diplomka která má být do týdne hotová musí stranou.

Na Rovišti jsme se předvedli v těžších cestách, což si lze dovolit kvůli luxusnímu jištění a měkčí klasifikaci. Padly sedmy, což je pro někoho brnkačka, pro nás ale životní výkon.

Drábské světničky překvapily poměrně kompaktním (poměřováno se Skalákem) a jistitelným pískovcem, výsledkem čehož bylo zdařilé oklepání morálu po dvouleté pískařské pauze (kvůli zlomené noze) a zdolání krásného Drábského sloupu šestkovou hranou následované výživnou údolní sedmou "Nervové zhroucení" na Drábský masiv, v jejímž výlezu je třeba vzít nohy na ramena a shybovat na jedné ruce tři metry nad pochybnými centimetrovými hodinkami. Kolem a kolem, byla to krása a první letní den.

Černolice klasika, pohodové odpoledne v místních převisech. V cestě "Tři převisy" kterou jsme netakticky vypálili zpraku jako první jsem sahal pro morál hluboko do kalhot a Daniel nedokořil kvůli tvrdé milevské poopici. Dál to šlo na pohodu, klasický Jižní rys a na zakončení Černý dům s pěknými chytovatými převísky.

Hezky se nám to jaro rozjíždí! Jen aby ta diplomka šla taky tak od ruky...

Fotky na horském rajčeti.

Hroší lázně a Červ dobyvatel

Extrakce mozku bez varování! Mentální diskontinuita, svět už není jako dřív. Včera večer jsme s Choutym dali Hroší lázně (a Červa dobyvatele, na rozehřátí). Jedná se o dvě výrazné betonové plastiky u Barandova mostu, na opačných březích Vltavy: červ na východě, lázně na západě.

Červ lze lézt čistě sportovně (my si pomohli stavěním kvůli pozdějšímu lepšímu jištění), zato smělá vež Hroších lázní je brutální hákovačka. Jelikož jsme oba stáli v žebříčcích a smycích prakticky poprvé, o zábavu bylo postaráno. Začátek je cca 10 metrů po zapuštěné trubce, která tvoří báječnou dvouspáru (fakt bere) a dá se za ní jistit. Dál už střecha jak v planetáriu, co metr to nedůvěryhodnej nejt z minivočkem, do kterýho naštěstí jdou malý karabinky "rozebraný expresky". Motám se ve smycích a žebříčku, přitahuju, posedávám, rodim, bojim, tuhnu, šlapu do toho a najednou jsem tam, hrana, šup, kurva, shit, kurva, jsem tam. Za mnou se rozbíhá Honzík, buší obstojně a haluzí podobně jak já. Odsedy do optimalizované odsedky složené z řetězu dvou presek, HMS a prusíku. Ale dává. A nadává.

Kotel megakulerváčská věc to je! I když jsme pokořili, dostali jsme totálně na prdel. Extrakce mozku, mentální diskontinuita, tohle je životní předěl. Aneb jak řekl Honzík, "monolitická nirvána, betonová klepačka". Tímto děkuju jemu i prvovýstupcům za prvotřídní nářez!

Fotky na prekio.rajce.net.