Tohle je dobré...

Ale jen pro vyštudované ekonomy

http://www.ens.utulsa.edu/~pepper/econ/index.htm

Promoce: level up!

Vsechny ctenare tohoto blogu (ano, i Vas :) zvu na svou magisterskou promoci. Bude se odehravat klasicky v Karolinu, v dopolednich hodinach dne 15.9.2009 (utery). Cas bude brzy upresnen zde na blogu. Rad vas vsechny uvidim! K.

Essaouira a trocha osvety

Tak pomalu spejeme k zaveru naseho marockeho pribehu, doufejme ze to bude happyend. Bydlime v krasnem hotelu typu riad-balkony kolem dvorecku s fontankou, paradni vyhled na more. Kubik se dokonce nechal oholit a ostrihat aby nevypadal jak Berber, natolik uz na nas dycha civilizace, konec sockovani po medinach.

Na dalsich fotkach muzete videt pozirani sneku v Marrakesi, nedaleky parici se jidlostanek vystihujici atmosferu na hlavnim namesti Djemma el Fna, hradby, racky a lodky v Essaouire, vembloudy na plazi tamtez.

Essaouira vznikla jako pristav, zastavka mezi Evropou a zapadni Afrikou, odkud se vozilo zlato, slonovina a otroci(ti teda spis do Ameriky). Nekteri z otroku tu nejak zustali a z jejich kultury tu zustava muzika Gnaua, coz je smes africkych bubnu, kvilivych arabskych stupnic se spetkou evropskeho vlivu.

Zaroven byla Essauira branou do pouste, kde se tezila zejmena sul ale i jine kameni. Podobnou historii ma i mesto Marrakech, kdysi posledni mesto v pousti, pozdeji ale vznikala dalsi a dalsi ve vnitrozemi, jak se darilo souperit s pousti a zit v ni a zaroven zvladat souziti s Berbery, Tuaregy a jinou poustni "haveti". Opravdu Tuaregove se kdysi zivili prepadanim karavan a nepoddajni Berberi, zalezli ve svych horskych pevnostech taky nikdy nedali nic zadarmo.

Dodnes jsou poslednimi "outposty" na prahu Sahary Rissani a zejmena Merzouga, kde jeste minuly rok pry byla u silnice cedule "52 days to Timbuktu", coz naznacuje delku cesty do rise zlata. Po ceste se v dnesnim Mali nakladala sul, v dnesnim Nigeru menila za zlato a to se vezlo zase zpatky do Rissani. Velmi bohata mesta to tehdy byla, rozlehle ruiny kaseb a ksour na jiznich svazich Atlasu pripominaji jejich zaslou slavu.

Dnes se o obzivu v Rissani a v Merzouze stara zejmena turismus, vsichni sem jezdi za nejvetsimi dostupnymi dunami v Maroku (i my jsme byli v nedalekem Hassi Labiedu). Marrakes uz je mesto samo pro sebe, centrum obchodu i kultury na jihu, nadnesene je to cele Maroko v jedne medine.

Maroko ma ale vic "nejvyznamejsich" mest: hlavni mesto je Rabat (pry je ale nudne urednicke), ekonomicke centrum zeme je Casablanca (kdysi piratsky pristav ohrozujici lode plujici z Essaouiry), nabozenske, historicke a kulturni centrum je urcite Fez a Marrakes je od vseho trochu na jednom miste.

Centrum Marrakese je namesti Djemma el Fna, kde muzete videt nejruznejsi vypravece, predvadece, tanecnice, zaklinace hadu, cvicitele opic, zensky vas namalujou hennou, jini vam prodaji vsechno mozny a najite se cehokoliv pripraveneho na grilu v jednom z vic nez stovky jidelnich stanku.

Oproti tomu Essaouira je poklidnejsi mesto, trochu pripominajici pobrezi severni Francie silnym vetrem, divokym pribojem, mestkymi hradbami, pristavem, racky a prevladajici bilou barvou. V 60 letech tu nekolik let prebyval Jimi Hendrix a jini hipici, na coz jsou mistni nalezite hrdi.

Tak doufame ze jste si hezky pocetli, dalsi osveta bude doma, my se jdeme pokusit vytisknout letenky. Diky za podporu, cauves! J a K

Marrakesh!

Tak prave se podarilo extrahovat nejaky fotky, je to tu test zapomenutych hackerskych dovednosti z DOSu, jenom ve francouzsko-arabstine:)

Anzu: vetsi fotky vetsinou nahravat nejdou kvuli pomalymu pripojeni, ukazem doma!

A jinak: Marrakes, melo by tu byt vedro ale neni, uz jsme z tech pousti a hor zvykli na horsi veci. Ucime se jak varit spravny mistni matovej caj a kuskus, dnesni obed na terase uz byl temer dokonaly:)

Predtim poust, Sahara a duny, je to opravdu drsne poustni, berberi a tuaregove co tam zijou a behaji jen tak v pravy poledne pres hory pisku sem a tam maji nas respekt. Jeste mnohem vic ted v obdbi Ramadanu, kdyz nesmej za svetla (5-19h) jist ani PIT... "our faith is strong"

Ted zitra a pozitri pobudeme v Mksh, pak na par dni k mori do Essaouiry a zpatky na letadlo 10.9. Zdravime a tesime na vas a CR! K a J

MGoun epic trek

A jsme zas v nizine. Krasny to bylo, vystup ne 4tisicovku MGoun s plnou polni, 4km hrebenovka ve 4tisicich, day off na plani Tarkeddid, pruchod nepruchozi souteskou a slezani vodopadu, dalsi a dalsi soutesky, neskutecne skalni utvary, vesnice, dromedari, "Kasbah" hrady, hledani vody, 2denni pochod rekou v sandalech (auu), zaslouzene pohodove noclehy v gite d'etape, tajine a kuskus... proste super. Fotek davame jen par, dalsi doma.

Co se tyce dalsiho programu-jsme na jiznim upati Vysokeho Atlasu v Boumalne du Dades, pomalu uz tu prevlada poustni klima Sahary. Tam ted taky mirime, k dunam Erg Chebbi, nejspis do vesnice Hassi Labied, uvidime, Inshallah (=da li buh). Meli by tam pro nas mit pripraveny hotylek s bazenem tak to snad prezijeme.

Cascades d'Ouzoud

Spatne se tu na ty arabsky klavesnici pise; maj to uplne prehazeny a neni jasny co je co. Tak jenom kratce. Cascades Ouzoud; paradni 110m vysoky vodopady; ale spousta arabskejch turistu a atrakce pro ne. Nocleh v poslednim "kempu" dolu po rece; paradni koupani v jezirkach a canyoning ve vodopadech(ne v tech nejvetsich). Predtim noc ve Fezu-Ville Nouvelle; coz je nova cast mesta; moderni; pusobi jako spinavejsi jihoevropske mesto; neturisticke autenticke dnesni maroko; jidlo a caj s mistnima; paradni oddych od nahanecu v medinach. Cesta busem na jih Fez-Khenifra-Beni Mellal-Ait Attab-Ouzoud; klimo i bez. Ted Azilal posledni mesto pod horama; posledni net a nabiti baterek do fotaku; na "gare routiere" na nas uz ceka grand taxi (starej mercedes do kteryho se nas narve i 10; zatim ma typek 3 lidi + 2 my; proto mame jeste cas) a pojedem. Budem tam odhadem tyden ale nevylucujem ze se to protahne takze ted bude chvili ticho po pesine. Par fotek: prvni jeste "Chefchauen blue"; dalsi Ouzoud.

Chauen

Zdravime z Chefchauenu (v prekladu "koukej, kopce", ale vsichni pouzivaj zkracene Chauen "kopce") v severnim pohori Rif. Je to tu nadhera, cela medina je vybarvena do blede modra, svezest po hlinenem labyrintu Fezu. Taky je to tu o moc klidnejsi, odpocivame. Vlastne porad jenom odpocivame:) se taky neda jinak v tom vedru (i kdyz tady v Chauenu je to o poznani lepci). Zitra vyrazime zpatky do Fezu (jsou to docela streky, pres 200km po klikatejch silnickach) a pak rano do Beni Mellal a Azilal k vodopadum Ouzoud a na hory...internet ted asi chvili nebude.

Janino kulinarske okenko: meli jsme tu fazolovou polivku Harira a kozi syr, jinak vyborny ovoce a olivy. Briska v poradku.

Par fotek, prvni dve Fez (vypada to jako by tu byly samy mozaiky, a taky ze jo:) prvni pred branou kralovskeho palace, druha je jedna z mistnich kasen-od slova kasna), dalsi pred nasim bydlistem v Chauenu.

Fez rulez

Jsme ve Fezu. Je to krasa orientalni! Jak v Indiana Jonesovi, stredovek ktery zije dodnes. Hlavni ulice v medine-centrum (bydlime primo na ni) je misty jenom metr siroka, vsude vsechno mozny kramky prodavaci, osli a kone, krasny zahaleny slecny, ornamentovany fontanky. Na vedro pomalu zvykame, dobroty zvykame, pres poledne spime. Jo, to jidlo, to je neco... Zejmena supersilny sladky matovy caj "berber whisky" je genialni zalezitost, ktera ke vsemu jeste pomaha drzet prujmy na uzde. Vselijake medove dobrutky, olivy, kaktusy, tajine a kuskus, joo Jana se ma :)

Zitra jedeme do Chefchauenu, asi 3h/170km na sever, modry mestecko v kopcich, chill-out. Fotky se nedari uploadovat tak zatim jen vygooglovana fotka (mame mnohem hezci) mistni kozeluzny, coz je neuveritelne zajimava a smradlava vec...

Heidelberg dobyt

Na 4 stopy, paráda. Uvítání s prohlídkou města příkladné, díky Ondřeji! A opravdu je to jedno z nejhezčích míst co jsme kdy v Německu viděli, zvěsti nelhaly. Univerzitní (nejstarší univerzita v Německu, ale na Karlovku stejně nemá(bohužel jen tím rokem založení)) v město v kopcích, les 5 minut od centra. Pár fotek...

ale tohle si neodpustim: zk-----ej Mac!!! S tim se neda vubec pracovat:)

Kde se budem vyskytovat?

Plán je následující:
Jak to dopadne, to teprv uvidíme. Stay tuned!

U2 recording in Fez, Morocco

The place inspired their great last album No Line on the Horizon, most of the material was recorded in a courtyard of a riad (typical moroccan city house from to colonial era). Sounds from Fez streets can be heard throughout the album. Hope to get similar inspiration in following weeks, probably start playing bass like Adam Clayton:)

Leaving for Morocco!

Right after CERGE-EI Prep finals to Heidelberg and on Saturday from Frankfurt directly Fez! Hot news from hot desert coming soon, stay connected!

The power of chimney climbing.../Síla prekiontrie

Cukrovar Lenešice


Důl Prokop-Grube Zahořany

Ortler: 3 905 m

We climbed it! III UIAA ridge climb with full load, bivak at 3.200m, pure mountaineering joy. "It is a great mountain, no matter how you climb" told us an experienced-looking guy heading to the north face...

Summer at CERGE

Haven't posted anything for a while, busy with the thesis and general exams at IES FSV UK and, having no f-ing holiday, jumping on the Prep semester at CERGE. Answer to Academia's call!

Martin in the library.

Lihovar Kralupy Dead

Ve čtvrtek jsme spolu s předsedou a pár dalšími komínáři stihli naposledy pokořit krásný a pevný LT 64/Ub Obilní lihovar Kralupy. V sobotu 13:00 padl.

Nezbývá než pogratulovat městu Kralupy k úspěšné likvidaci toho, co tam ještě měli cenného.

lezou Koman a Jana S.

CZFree, diplomka, vejprask v Lese a Příhrazy

Krombholzova cesta na Rajskou věž

Tak to byl uplynulý týden. Něco práce na diplomce (zvolna postupuji vpřed), ladění připojení k CZFree a timpádem k internetu metodou hokus-pokus-omyl, výprask slejvákem v Českém lese a krásný lezecký den v Příhrazech (fotky již tradičně na horském rajčeti).

S tim připojenim se to má následovně. Od začátku mi bylo proti mysli cálovat velký peníze O2 za připojení přes pevnou linku (cca 350 za pevnou linku plus 500 za ADSL net), ale málem to nakonec tak dopadlo, jelikož ostatní firmy co to tu kolem nějak pokrývají mě víceméně odmítaly (nebo chtěly smouluvu na 2 roky, fuj), načež ještě O2 vyhlásilo akci že to celý bude za 600, což by jako i šlo.

V den kdy sem dorazil technik Ou Tú mi ale ruplo v hlavě, poslal jsem ho domu a zajel do i4wifi do Michle pro nějaký základní cajky na samodomo připojení do CZFree (tam už snad nějakej net seženu). Nepřišlo to na moc, kam se hrabe Alza. Od tý doby jezdim do Michle každou chvíli, tu a tam pro něco, je to hezká cesta na kole. Začal jsem nesměle s jediným wifi access pointem/routerem, že to tu proskenuju kolem, a ejhle zničeho nic chytám nezabezpečenou wifi síť nějakého nebohého souseda přes ulici. Pár dní to přes ní frčí, slepuju z papíru anténu s 12dBi ziskem, ale najednou to neběží, chlapík si to asi nějak pošéfil.

Takže rozhodnutí číslo dvě, jdu natvrdo do klasickýho AP na střeše (i když náš barák je nejmenší a výhled je slabý). Napájení AP/routeru řeším podomácku naříznutím RJ45 Ethernetového kabelu, má dva páry volné a po nich vedu napájení, hezky plus a mínus podle standardu. Doma vyhrabávám ideální silný zdroj s přesným napětím 12V co potřebuju pro AP, rvu to do kabelu, dočítám se že muj AP to umí rozšifrovat, a taky že jo, žádný nařezávání na druhý straně neni potřeba, zázrak.

22 metrů RJ45 kabelu, házim to Janě ze střechy dolů světlíkem (dřív komín), chytá bez problému, vedení hotové. AP/router montuju v pixle od svačiny na krov těsně pod střechu (co to udělá v 40stupňových vedrech? necháme se překvapit..), od něj 5m N-RSMA koaxiálním pigtailem nahoru na střechu k 12dBi roztomilé anténce na komíně SOUSEDNÍHO domu (snad se moc nenaštvou!), je to o dva metry výš a je odsud přímo vidět můj připojovací bod K2 na rohu Americké a Jana Masaryka. Chytám to tam zatim provizorně na nějakej kov čouhající z komína, prasárna. Ale co je nejhustší: funguje to! Chytám internet z K2!!!

Chvíli to tak běhá, ale po večerech je to slabší jak se frekvence zanáší (večerní traffic je vždycky větší), občas dokonce nepoužitelné. Nevim co s tim, možná to bude chtít silnější anténu (limity ČTÚ povolují až něco kolem 20dBi, podle dalších paramtrů přenosu) řikám si že začnu pořádným uchycením na komíně. Půjčuju akuvrtačku od táty, poněkolikáté lozim po střeše, tentokrát mi dělá společnost Hombre, díky. Vrtáme to, jde to od ruky, montujem krásnej držák a na něm tuníme anténu. Dole s hrůzou zjišťuju, že po našem profi zásahu už to nechodí. Cože?

Pro dnešek na to kašlu, jedu dom vrátit auto a vrtačku, další den vyrážíme do Českého lesa, kde jsme vyhnáni neprůchozím chcancem. Tak-tak dobýváme tisícovku Čerchov a točíme to zpátky, goráč negoráč, tohle nejde.

Následující sobota je jako dělaná pro domácí práce, úkoluju Janu ať dole na kompu měří sílu signálu a jdu si nahoru hrát s anténou. Hrůza, signál nestabilní, v jedné poloze 20, o centimetr vedle 0. V tom mě to napadne, jak vlastně funguje ta polarizace? Otáčím anténku o 90 stupňu, ejhle signál 41 a stabilní, všude stejný! Hurá, montuju, slejzám. Další den se odměňujeme krásnou pískařinou v Příhrazech...na Kobylu jsme bohužel jen slintali, ale příště padne! (až naberem nějaký ty expy na sedmách a hlavně ten morál)

Kobyla

Konec koledníků v Čechách

Vypadá to že už jsme možná jediní koledníci v Praze. Naivně po večerech řežeme u rybníků proutky, pleteme pomlázky s ozdobnou rukojetí, v Pondělí vstáváme v 7 a myslíme si, že na nás aspoň někde nějaké holky čekají. Dnes už to vážně vypadalo že ne. Tetičky nás nepouští do bytů, známí před námi zatahují závěsy a dělají mrtvé brouky. Kam ty velikonoce spějí? Jasně, je to barbarský přežitek, mlácení holek, oóó. Nečistota na ideálu dezinfikované Evropy. Možná ale právě v takových barbarských přežitcích a nečistotách spočívá jedinečnost a poetika české kutury, která se jinak hrozí zvrhnout v pouhý kult chlastu. A přiznejme si, ty hospody už jsou taky tak nějak víc sterilní. Pro mě tak ale ztrácejí dost ze svého kouzla. Co na tom že cizinci na Karlově mostě ty naš pomlázky nechápou, ti se do Prahy přijíždějí stejně většinou jen "zadarmo" vožrat.

"The only thing I remember from visit in Prague is airport, sorry my friend" mi řekl jeden spolužák v Maastrichtu.

Možná že kdyby se holky zase trochu přestaly bát otvírat (probůh, dyť jedeme za váma, protože vás chceme zase po dlouhé době vidět) a my zase vzali do ruky pomlázky a vyrazili do ulic, všichni by měli těch pár dní na jaře trošku veselejších.

Děkuju moc všem co nás dneska hostili! Někteří byli vskutku vzorní!

Bene bene ejce
zabili sme strejce
dali sme ho na pekáč
on nám snese vejce!

Třikrát na Plotnách

Letos na jaře celkem hoblujem Hlubočepské plotny. Zejména Honzíkovi se tam zalíbilo, já tam toho měl (a stále mám) taky spoustu nepřelezeno, no a hlavně ten luxus bus z Anděla, časová úspornost je v dobách tvrdých bojů o každý odstavec diplomky velkou devizou. Málo lidí, dobrý hospody, krásný komín ASSEK, vápno jak v Yosemitech (ha ha), Hlubočepy letos prostě vedou.

Kromě klasických prásků pomalu pronikáme do těžších směrů (rozuměj blížících se 7:)) zejména v dolní části levé plotny (i když ta odbočka z železniční byla taky výživná). Výsledkem jsou sedřené konečky prstů a poslední články vůbec na maděru, sotva klepu do klávesnice. Druhý letní týden na začátku dubna přece nemůžu prosedět jen u té diplomky..

Kluci fešný

..to jsme my

Roviště, Drábky a Černolice

Jaro je konečně tady, spíš rovnou léto. V těhle podmínkách jen netvrdší sebemrskač sedí doma za zataženym závěsem aby neviděl sluníčko, takže i diplomka která má být do týdne hotová musí stranou.

Na Rovišti jsme se předvedli v těžších cestách, což si lze dovolit kvůli luxusnímu jištění a měkčí klasifikaci. Padly sedmy, což je pro někoho brnkačka, pro nás ale životní výkon.

Drábské světničky překvapily poměrně kompaktním (poměřováno se Skalákem) a jistitelným pískovcem, výsledkem čehož bylo zdařilé oklepání morálu po dvouleté pískařské pauze (kvůli zlomené noze) a zdolání krásného Drábského sloupu šestkovou hranou následované výživnou údolní sedmou "Nervové zhroucení" na Drábský masiv, v jejímž výlezu je třeba vzít nohy na ramena a shybovat na jedné ruce tři metry nad pochybnými centimetrovými hodinkami. Kolem a kolem, byla to krása a první letní den.

Černolice klasika, pohodové odpoledne v místních převisech. V cestě "Tři převisy" kterou jsme netakticky vypálili zpraku jako první jsem sahal pro morál hluboko do kalhot a Daniel nedokořil kvůli tvrdé milevské poopici. Dál to šlo na pohodu, klasický Jižní rys a na zakončení Černý dům s pěknými chytovatými převísky.

Hezky se nám to jaro rozjíždí! Jen aby ta diplomka šla taky tak od ruky...

Fotky na horském rajčeti.

Hroší lázně a Červ dobyvatel

Extrakce mozku bez varování! Mentální diskontinuita, svět už není jako dřív. Včera večer jsme s Choutym dali Hroší lázně (a Červa dobyvatele, na rozehřátí). Jedná se o dvě výrazné betonové plastiky u Barandova mostu, na opačných březích Vltavy: červ na východě, lázně na západě.

Červ lze lézt čistě sportovně (my si pomohli stavěním kvůli pozdějšímu lepšímu jištění), zato smělá vež Hroších lázní je brutální hákovačka. Jelikož jsme oba stáli v žebříčcích a smycích prakticky poprvé, o zábavu bylo postaráno. Začátek je cca 10 metrů po zapuštěné trubce, která tvoří báječnou dvouspáru (fakt bere) a dá se za ní jistit. Dál už střecha jak v planetáriu, co metr to nedůvěryhodnej nejt z minivočkem, do kterýho naštěstí jdou malý karabinky "rozebraný expresky". Motám se ve smycích a žebříčku, přitahuju, posedávám, rodim, bojim, tuhnu, šlapu do toho a najednou jsem tam, hrana, šup, kurva, shit, kurva, jsem tam. Za mnou se rozbíhá Honzík, buší obstojně a haluzí podobně jak já. Odsedy do optimalizované odsedky složené z řetězu dvou presek, HMS a prusíku. Ale dává. A nadává.

Kotel megakulerváčská věc to je! I když jsme pokořili, dostali jsme totálně na prdel. Extrakce mozku, mentální diskontinuita, tohle je životní předěl. Aneb jak řekl Honzík, "monolitická nirvána, betonová klepačka". Tímto děkuju jemu i prvovýstupcům za prvotřídní nářez!

Fotky na prekio.rajce.net.

Gruzie 2008: Tusheti-Chevsureti&Kazbek

Fotogalerie na horske.rajce.net


Tak jsme se letos rozhodli jet do Gruzie na Kavkaz. Původní nápad přišel ze strany Šárky Svobodné nebo Jiřího Dlouhého, těžko vzpomínat. Každopádně nakonec Šárka i všichni Dlouzí z projektu couvli, výsledkem složitých jednání se stal tým složený ze sourozenců Choutkových (Jana a Honza) a bratrů Matějů (Kubajs a Daniel). Pohoda. Co víc si přát. Původním nesmělým plánem bylo během jedné výpravy zvládnout i výstup ve Svanetii, kde jsme sebevědomě píchli prst do mapy na nejvyšší místní kopec Shkhara, z něhož se ale nakonec vyklubala brutalita nemající v Evropě obdoby, Matterhorn hadr. Z Gruzie to poprvý přímo vylez Joska Rakocaj někdy v 70.letech a stal se tím slavnej, takže to nejspíš nejbližší době opakovat nebudem. Kdo nemá sny nikam se nedohrabe, ale teď zpátky na zem. Finální varianta se ustálila na aklimatizačním treku Omalo(Tusheti)-Shatili(Khevsureti) s následným pokusem o Kazbek, 5047m. Sice jsme tak museli táhnout cajky na Kopec celou dobu předtím, no-aspoň jsme potrénovali. Honzovi patří obdiv za lano, které celou dobu opatroval.
Nuže, vyrazili jsme, bágly těžký jak nikdy, ale jedem. Jedem jak jinak než busem, vize je „cesta na východ“ s přestupy v Sofii a Istanbulu, odtud pak 30 hodin (nakonec 40) přímákem do Tbilisi a hurá do hor. Zastrašeni zkazkami o Katevu (posledně jsme s nimi ale neměli žádný problém, fakt!) volíme společnost Group a taky pohoda. Příště dáme Touring ať to ozkoušíme všechno.
Sraz v pekelnou ranní hodinu u Chouťáků, máme všechno? Určitě ne, serem, dokoupíme, padáme na bus. Chouťáci šetří gramy a nechávají doma tramvajenky za což jsou náležitě vytrestáni gangem revizorů hned na Hradčanské. Marné pokusy o vysvětlení „máme zaměstnaneckou“ nezabírají, takže občanky, znáte to. A šup, už jsme na Florenci, Chouty ještě jede cosi zařídit kvůli revizorům, ale bus stíhá, takže konečně všichni nastupujeme, spolu s klasickým panoptikem linkáčů na východ. Nechybí cápek s přímotopem na vedlejším sedadle, vřeštící děti, podivná německá rodina (co tu dělaj?) kterou nakonec jako jediné nepustí přes Turecké hranice (proč?!) tuny nesmyslů v zavazadlovém prostoru, zmalované Bulharky, dědové, snědí naondulovaní mladíci v bílých přiléhavých tričkách, jako vždycky. Už jsme jednou nohou tam, na to jsem se těšil!
Cesta je nudná a dlouhá, ale je to cesta, takže dobrý! Nějaké ty zastávky, Brno, Blava, Maďároš, noční Bělehrad, pivko na benzínce, následkem čehož musíme Janě zastavit bus na malou, čímž nakonec nepřímo způsobujeme roztržku mezi řidičem a agresivními cestujícími, naštěstí už v tom nefigurujem a rvát se nebudem. Fičíme dál a už se probouzíme na Bulharských hranicích, jde to nějak hladce, nikdo nedělá problémy, v Sofii jsme brzo. Navazující bus (již Turecká společnost METRO, juchůů, kdo nezná ten pocit přesednout v Sofii na Turecké busy, neví) jede až za několik hodin. Čas zabíjíme procházkou po Sofii (pořád jsem nepřišel na to co je na tomhle městě zajímavého kromě té stoky co teče prostředkem), kupujeme nějaký ten proviant na cestu za minimum peněz. Cestou potkáváme Johna Locka ze seriálu Lost (minule tu byl Mike z Twin Peaks, tohle je fakt divný místo) a mafii transportující něco Hodně Důležitého, načež vracíme se na avtogar a čekáme. Nemečtí přátelé pokračují s námi, přidává se párek Čechů, nakládáme a v poloprázdném buse uhánějíce na jih uléháme a dospáváme.
Postupně se bus plní takže na hranice s Tatary už dojíždíme v plné sestavě. Moc nechápeme, o co tu jde, projíždíme asi 4mi kontrolami, u druhé z nich je duty free kam všichni naklušou a nakupují chlast o106, ono to v Turecku totiž s tím alkoholem je poměrně na štíru. Taky se zájmem pozorujeme mikropašeráky co si cpou cíga do kalhot, pod triko a vůbec všude, aby pak projeli celní kontrolou pod maskou obezity ale s prázdným kufrem. Sranda:) Nakonec se to obrací proti nám, protože na 3tí kontrole jsme nuceni vyložit bagáž a sympatická turecká vojanda nám to začíná prohrabovat. Naštěstí jí brzo dochází, že my nebudeme zajímaví a můžem tak vyrazit konečne na Istáč. Průvodkyni-vedoucí busu nám dělá „Lištička“, turecká kočička, se kterou to bude ještě mít pokračování…V podvečer konečně dorážíme na Istanbulský Otogar, uau! Na Otogaru, Instabulském hlavní autobusovém „nádraží“ místo na povrchu autobusy zastavují kdesi v podzemí, kde je neúnosné vedro, spousta taxíků a busů, ven se musí nepochopitelně takovou spletí chodeb a schodišť, značení žádné. Možná nějaké provizorium, které už tak prostě zůstalo. Nahoře ráj: spousta obchůdků s čímsi, stanice metra a hlavně kolem dokola tak 200 kanceláří dopravců. Je to opravdu monumentální věc, nedokážu si představit, že by tu někdo chtěl opravdu obcházet všechny a hledat nejvýhodnější nabídku. Práce nejmíň na půl dne, navíc by ho po cestě sejmulo tágo nebo bus, kterých se tu pohybuje dost a dost rychle. My se o něco takového samozřejmě pokusili. Pár handlířů se nás pokoušlo natáhnout až někam k 80-100 doláčům za cestu do Tbilisi, ale my sme chytřejší, máme Lounlyho a víme, že to chcem max za páďo. Postupně nám dochází, že linky na východ vůbec neodjíždějí odsud z Otogaru ale z nějakého Aksaray, z čehož se nakonec klube něco jako Národka: uzel tramvají a metra nedaleko centra, ale tady je k tomu navíc východní autobusák. Kluci mezitím osockovali nějaký frantíky o takovou pseudomapu MHD v Istáči, takže nahazujem krysy a za liru dvacet (asi 17kč) jedem metrem přímo na konečnou Aksaray. Začíná se stmívat, máme toho plný kecky po těch cestách, ale chcem na zítřek zařídit odvoz. Aksaray autobusák je drsná díra, když východní tak východní. Odtud se jezdí do Gruzie, Arménie (tam možná ne, nejsou moc kámoši), Ázerbajdžánu a Íránu. Hned se kolem nás sesypou dvě bandy a přetahují se o nás, využíváme situace, srážíme cenu a berem ty sympatičtější (Mahmut). Jedni o druhých tvrdí že vůbec nemají busy a že je to šmelina, nevěnujeme tomu pozornost, ale nakonec se to ukazuje jako pravda, jelikož s jízdenkama od Mahmutu druhý den nastupujem do úplně jiného busu (AST), nejspíš před odjezdem probíhají handly s cestujícími mezi jednotlivými dopravci tak, aby se naplnily busy. Každopádně ať už je to jakkoliv tak jsme nikdy nepocítili jediný náznak, že by nás někdo chtěl nějak okrást, říct že nejedem, ztratit se dělat že nás nezná (čehož jsem se dost bál když jsem to viděl), přes ten bodel jsou to prostě solidní obchodníci. Což se znova ukáže za pár týdnů při úprku ze Tbilisi. Noc trávíme v Mavi Guesthouse hostelu na Sultanahmetu(turistický střed města, plný hotýlků a naštěstí i hostelů), kde jsme sice něco zamluvili, ale až na další den, kvůli plánovanému dni v Sofii, který se neuskutečnil (co tam taky tak dlouho, žejo). Rooftop nocležna s výhledem na Hagiu Sofii je plný, dostáváme dusný pokoj s větrákem za stejnou cenu. Aspoň je soukromí. Po sprše a vorazu vyrážíme na obchůzku, po dlouhé době nacházíme něco jako večerku, dáváme předražený né-zas-až-tak-špatný pivka, chleba, sejr a olivy, paráda. A spát. Ráno balíme, krysy necháváme v hostelu pod schodama a jdem zkouknout highlighty Istanbulu. Modrá mešita paráda, do Topkapi nejdem, procházíme místní monumentální stromovkou, výhledy na Bospor, na každém viditelnějším místě obří Turecká vlajka, nacionalisti jedni. Obkružujem to směrem ke Spice Bazáru a Grand Bazáru. Po cestě jedna menší ale o to půvabnější mešita. Spice Bazaar je geniální místo! Nejen v budově, ale i v přilehlých uličkách všude spousta zajímavých ingrediencí a pochutin, kupujem všelijaké lokumy a sušené meruňky, koření na chleba a další blbosti na cestu. Všude to tu krásně voní všim možnym. Už si zvykáme na místní styl obchodu a v duchu „hey, my friend“ laškujem s mladým prodavačem, který (po tom co ho stáhnem ještě o nějaký gratis oříšky) nám vrací: „you are not my friend“. Ta jídelní oblast plynule přechází do hadrový a všelijaký jiný, jejímž centrem je turistický Grand Bazaar, kde už je to spíš o kobercích, turistických cetkách, zlatu a tak. Zajímavé jsou krámky s vodními dýmkami za pár šupů. Nakupovat budem na zpáteční cestě. Kupujem další proviant, dáváme typický čajík v panáku na ulici. Vracíme na hostel, jíme, přes hoďku trápíme nefunkční internet, odmítáme za něj platit a vyrážíme na Aksaray. Rázem jsme z Turecka jednou nohou v Gruzii, už při nakládce zavazedel. Naše bágly jsou ale maličkost mezi těmi obřími balíky lidí, co jezdí do Istanbulu nakupovat zboží do svých kšeftů ve Tbilisi. V jednu chvíli se zdá že je zle, nějakej chlápek mizí s našimi pasy (jak se tohle může stát??), ale po pár minutách ho nacházíme v nějakém kanclu, potřebuje si něco přepsat kvůli tomu šmelu mezi cestovkama. Uvelebujem se v busu, na naší češtinu reagují dva poláci, Agniežka a Przemek. Máme si s kým povídat a vyrážíme.
Cesta ubíhá, občas autobus zastaví někde u krajnice na dálnici a naskočí pár lidí s balíkama, opravdu nechápem jak tohle funguje. V noci nějaký trable s klimatizací, potíme se, zastavujem, pokusy o opravu, rány kladivem do pojistkový skříně. Profíci. Ráno se probouzíme při průjezdu Samsunem, dál na Trabzon, kde vystupují Abcházové, kteří musí do Suchumi lodí po Černém moři, jelikož přes Gruzii po zemi to nejde. Cestu zpestřuje klimatizace, ze které se pravidelně vylévají litry vody a sprchují Honzu, osvěžení. Rize, Hopa a jsme na hranicích, které procházíme pěšky v neskutečném davu lidí. Turkové v tom maj nějakej zmatek, kupí se to, ale nakonec to jde, jedem pěšky, silnice se kroutí mezi podivnými konstrukcemi pochybného významu, Gruzínská strana je oproti tomu vzorná, ačkoliv klikyhákům nerozumíme. Doteď plynulá akce se zasekává na asi 5 hodinovém čekání na prohlídku busu, seznamujeme se s amíky co pracují pro něco jako červený kříž v Arménii, s milým Azerem a jeko kamarádem, s rodinou Gruzínky Mimosy co tvrdí že rusové maj žlutý voči a vůbec vypadají jako prasata. Už je to tady. Za tmy nastupujem, Batumi, spíme, mezitím Kutaisi a Gori a ve 4 ráno jsme na Ortachala autobusáku ve Tbilisi. Než se stihnem vzpamatovat jsou všichni pryč včetně poláků a Azera, prej že kamarádi. Kašlem na to něco dělat za tmy, chvíli se potloukáme, kecáme (česko-rusky, ruce nohy) s taxikářema, který (po tom co je jasný že se tágem za draho vozit nehodláme) raděj že maršrutky směr Alvani jezdí hned tady za rohem. Tak za rohem házíme bágly na zem, sedáme, rozednívá se, kšefty začínaj fungovat, kupujem nějaký dobroty a měníme lari, plánujem, rozhodujem se neplácat ve Tbilisi (začíná bejt sakra horko) a odjet co nejdříve hor, do Tusheti. Za chvíli je tu maršrutka, platíme, nakládáme, vyrážíme do Akhmety. Když se postupem času tranzit vyprazdňuje, řidič se začíná zajímat kam jedem a nutí nám odvoz džípem nahoru do Omala (hlavní vesnice Tusheti, odtud půjdem pěšky). Nabízí různý vychytávky jako že můžem u něj přespat, prohlídnout si Alaverdi katedrálu a zítra nás odvezou tím džípem, ale nám se to nějak nelíbí, máme vymyšlenej odvoz na korbě 4x4 náklaďákem Kamazem za pár šupů proti pálkám za džípy (zlatej Lounly). Tak odmítáme, je trošku uraženej, další maršrutou dorážíme 10km do Alvani.
Vystupujem v největším poledním žáru, totální zdevastovaná post-soc ves, prázdný rozmlácený kulturák, a podobné dominanty. Město duchů, vypadá, že se tu možná i bojovalo v divokých 90tých letech, ale asi i dřív. Jsou tu v provozu 2 krámky, sympatická babča se základními potravinami a pár věcmi navíc a mladší obchůdek s coca colou apod. Něco kupujem, sondujem jak je to s Kamazem. Echo o nás sem asi dorazilo ještě dřív, takže už na nás čeká Niva aby nás odvezla do Omala, ale jsou to takový nesympatický debilové (patřej k obchůdku s coca-colou) a chtěj nehorázný peníze, 100 lari za osobu. Tvrděj že Kamaz jel ráno a teď pár dní nepojede a tak musíme s nima. Dáváme si na čas, nikam nespěcháme, vedro. Kluci vyrážej po domech se ptát na přespání, že bysme počkali na zířejší ranní Kamaz (dle Lounlyho jezdí každej den) a mezitím omrkli katedrálu. Potkáváme mládež, která evidentně na něco čeká, sdělují nám anglicky(!) že pojedou Kamazem teď ještě dneska! Super, to jsme ani nečekali. Cpeme se ve stínu kulturáku. Džípáci se nás snaží naložit všemi možnými prostředky, myslí si že se nám nelíbí Niva tak přivážejí Nissan, cha chá. Postupně dorážejí další výpravy, povětšinou Izraelci. Chvíli se vždycky brání a pak se nechávájí odvézt džípáky. My ale držíme, věříme mládeži, ti najednou trochu obracejí, že máme jet s džípem, říkame že nechcem, že chcem s nima na korbě. Nakonec Kamaz opravdu přijíždí! Juchůů, babča z chudšího krámku se směje, nějací další pánové nám kynou (hu kde se tu vzalo tolik lidí), nahazujem bágly a spolu s dalšími chlápky vyrážíme! Mládež nakonec jede džípem, všechno je to jedna banda akorát se nám mladý blbě prořekli a my jsme se toho chytili:) Kamaz veze materiál na stavbu prej muzea, ale nakonec spíš hotelu nedaleko Omala. Najednou na koukáme úplně z druhý strany: je tu skupina lidí co se sem snaží dostat turisty, postavit hotel a muzeum, vozit je do Omala a zpátky…ta cesta je opravdu hodně dlouhá (5 hodin Nivou)a hodně do kopce. Těch 400 lari je určitě rozumná cena. My jsme jim ale do tohohle rastru nezapadli. Vezem se na korbě do hor, nádhera! Každou chvíli gruzínský kluci zepředu zařvou bacha, větev a učeše nás strom.
Je vůbec s podivem, že tahle cesta existuje. Tusheti je zvláštní oblast se zvláštníma lidma. Od zbytku Gruzie je oddělená vysokým sedlem Abano, které je na hlavním hřebenu Kavkazu. Znamená to, že řeky z Tusheti už tečou na sever do Dagestánu. Kromě něho Tusheti sousedí s Čečenskem, oboje je samozřejmě dneska součástí Ruska. Místní lidé žijí v nížině v Alvani a okolí, v Tusheti jsou jen přes léto, jakoby se sem vraceli na prázdniny. Na prázdniny domů. V zimě jsou všude hory sněhu, sedlo je neprůjezdné a průchodné jen na sněžnicích nebo lyžích (Alvani-Omalo pěšky ve sněhu odhaduju na min. 5 dní). V Tusheti přes zimu zůstávají jen nejdrsnější pastevci, starají se o dobytek a koně. Většina pak přijede, jakmile je protažená cesta, což většinou bývá až v půlce června. Za zimu cesta zapadá nejen sněhem, ale i sesuvy půdy a kamení. Ještě na konci července to čistili s bagrem a několikrát jsme projížděli sněhovým tunelem, v až 15m vysoké závěji (asi zbytky laviny). Frajeři to jezdí z Alvani na koni, je to nejrychlejší. Koně jsme vůbec na naší cestě dost podcenili.
Pár krátkých zastávek, po cestě máváme hodující Mládeži u plného stolu u nějaké salaše (řidič nám nezastavuje:() a úplně grogy dorážíme ke stavbě hotelu-muzea. Příjezd na náhorní plošinu Omala je monumentální: zapadající slunce, lidi uhánějící na koních a v pozadí silueta obranných věží Omalského hradu. Mládež s náma chce dělat nějaké interview, že uděláme oheň, můžem postavit stany uprostřed obce a zítra nás vezmou do Shenakha, zařídí koně na bágly, no proč ne, zní to dobře. Jinej chlápek nabízí že nás ještě dneska vezme do Dartla (asi půl dne pěšky kam stejně míříme), kašlem na to, jsme hotoví jak nikdy, s janou usínáme hned po postavení stanu a nějakém tom žvanci, kluci ještě drží naší vlajku u ohně, ale hostina prej žádná nebyla.
Ráno jako ze žurnálu, vybíhám si na kopec nad vsí kde má místní smetánka (ti turistolovci) velkej novej barák, fotim, ostatní ještě chrněj. Ráno se myjem u místní posádky (nic moc když ti za holym zadkem stojí dva chlápci s kalachem v ruce), mládež nějak váhá s těma koněma, prej dneska asi jen na Omalo castle, tak tam jsme sami za půl hoďky a bez věčnýho čekání na NĚCO. Taky že jo, vyrážíme si po svejch, Upper Omalo je nádherný. Koshkis-obranné ěže jsou tu nakupené tak že to připomíná hrad a i se tomu tak říká. Potkáváme tu izraelce ze včerejška, kluk hraje na osmistrunnou věc nějaký písně. V horách ve stínu kamenný věže vedle krvavýho obětního kamene to má zvláštní koule. Vlejzáme do jedný věže až nahoru přes všechy 4 patra (dole pracují ženy a bydlí dobytek, nahoře je mužský prostor a mezitím v těch patrech spí jednotlivé rodiny. Do těhle vežiček se uchylovali před nájezdníky, většinou právě když slezl sníh a sedla se zprůchodnila. Paradoxně tak měli v zimě největší pohodu, chráněni sněhem mohli bydlet v klidu v domech.
Čas pokročil a tak vyrážíme dál na Dartlo, cesta je úmorná a vedro velký, mapa nejednoznačná. Nahoru dolu, trochu divný, nějaká nábližka, pekelný stoupání a už smažíme z kopce do údolí řeky Alazani, které vede až nahoru do našeho sedla Atsunta, které chceme přejít a sestoupit do sousední Chevsureti. Snili jsme ještě o nějaké vrcholové prémii v okolí sedla , nejlépe nejvyšší místní čtyřce Tebulosmta, ale naděje zvolna hasne když vidíme jak je ten Kavkaz obří, všechno je neskutečně daleko a cesty nejsou. Do sedla dorazíme až 4.den pochodu (přesto se lidi diví jaký jsme rychlíci, i my jsme nakonec spokojení). Dartlo je další nádherná ves, nedaleko řeky. Už ve vsi samotné jsou krásné obranné věže, další se vypínají monumentálně asi 500 výškových metrů na kopci nahoře-Kvavlo. Tam se odebírali když už šlo opravdu do tuhého, asi. Dartlo bylo zrovna pár dní po katastrofě-zavalila ho povodeň nebo spíš bahenní lavina která smetla a pohřbila pár domů. Nabíráme vodu v místní kašně-oltáři, fotíme kluky na kládě a holky na koni a jdem dál. Cesta je parádní, kolem řeky, ubíhá to. Brodíme potok a kempujeme romanticky nad řekou nedaleko pastevecké chajdy se stádem koní a krav, romantika. Ráno přicházejí koně a krávy, musíme hájit pozice, balíme a jdem. Další vesnice v údolí je Češo, babča nás zve na kafe ale máme vrtulku v zadku takže musíme dál. Uctivě obcházíme posvátné místo a hroby, prej tam nesmí dívky a ženy „produktivního“ věku, tohle platí v celé Tusheti. Cesta je krásná a šlape to, údolí lemují obranné věže, často i hodně vysoko na okolních kopcích. Občas potkáme pastevce s ovcemi, někoho na koni, při pauze pozorujem chlápky jak sbíraj dřevo a táhnou koňma přes mostík. Poslední obydlené místo v údolí je Girevi, kde jsme odchyceni posádkou, podepisuju dokument plný klikyháků kterýmu nerozumim ani zbla. Opisujou čísla pasů a jdeme dál, hned za vsí ale pytlíme, netrefujem cestu, brodíme řekou, bušíme do hrozivejch skalnatech svahů s kurevsky těžkejma báglama. Z druhý strany řeky (asi kilák daleko) na nás řvou a gestikulujou pastevci jako že nahoru, tak bušíme nahoru. Úplně tuhý to asi po hodině dotlačíme na cestičku, juchů. Dál je to nádhera, poslední koshkis v údolí, samožřejmě už neobydlené. Průjmík chytá některé z nás za kaďák, tak nasazujem krutoléčbu veškerym arzenálem co máme, kupodivu zabírá. Při jedné takové duální průjmozastávce k nám přichází nádherný belouš, jako by se snad vysmíval. Jakmile natahujem kalhoty, přízrak mizí. Kempujem opět kousek za pasteveckou chajdou, dole u řeky, moc se kvůli tomu rachotu nevyspíme.
Ráno vstáváme, vaříme jako vždycky porridge a čaj z mateřídoušky a čehosi dalšího (pytlíky pomalu docházejí) a vyrážíme. Cesta je čím dál tím míň zřetelná, časem už jdeme intuitivně, občas lezem dvojkové úseky. Na druhé straně údolí je posádka, vojáci o nás nějakým způsobem ví, takže když se dobelháme na úroveň baráku tak se jich pár válí v trávě kousek od nás. Zrovna proti nám přichází další skupina trekařů, jdou s průvodcem opačný směr. Dnešní jediné setkání. Registrace u vojáků a jdeme dál. Občas bloudíme, ale nakonec dorážíme ke klíčovému brodu, kde je třeba překročit na druhou stranu údolí. Je odpoledne, takže vody z odtávajícího sněhu je dost, tyhle brody se normálně chodí ráno kdy je to brnkačka. Jdu do toho, je to o držku ale dávám. Daniel za mnou v klíčovém místě ztrácí stabilitu, proud ho bere, ale nakonec haluzí a nějak z toho vyskakuje a dává. Honza s přehledem, Jana radši bez báglu a taky že jo, koupe se. Honza jí ještě přenáší bagáž, sušíme, serem a jdem do kopečka vstříc sedlu. Cesta občas je ale spíš ne. Jsem nějakej hotovej a ostatní souhlasí s kempem na nádherném místě u potůčku vysoko nad údolím, do sedla 500m převýšení, ranní rozcvička to bude.
Taky že jo, ráno pálíme nahoru, cestou nás ale předbíhají Rakušánci, mají holt mnohem lehčí náklad. V sedle je nádhera, výhled na druhou stranu je monumentální, zevlíme, dáváme vodku, zahajujem sestup. Krása, jde to, po cestě fotíme hořce a rododendrony, které tu rostou jak plevel. Cesta-necesta se drží po hřebínku, jsou dvě možnosti kudy dolů, jedna jistější jelikož dole má být vesnička a od ní už jasně podle řeky, druhá trochu dobrodružněji po pěšině (říká mapa). Už tušíme jak to tu vypadá s pěšinami, tak ve chvíli kdy ztracíme poslední náznak cesty volíme strmý sestup po spádnici tím jistějším směrem. Sestup je pekelný, dlouhý (fakt nejmíň 1000m), zarostlý bolševníky, občas trním, očistec. Pěšina nikde. Naštěstí tam hluboko dole vidíme chajdy, směřujeme k nim. K první opuštěné usedlosti dorážíme po asi dvou hodinách boje, dál už po pěšinkách. V opuštěné vesnici je jediný člověk, nemluvný pán. Pijeme u studánky a jdeme dolů, naštěstí tady v Chevsureti mají přes řeky parádní lávky ze dřeva a plochých kamenů. Nemluvný pán nás rychle dobíhá, šupajdíme za ním až do další vesnice Ardoti, kde dostáváme nabídku spát v kempu připraveném pro nějaký zájezd, ale naším cílem je Mutso, ještě asi 5 km. Dorážíme poslední kilometry, přitom nás dohání voják, že si nás zapíše. Nemá u sebe papír ani tužku, což ho nerozhází, popadne plochý kámen, z kalacha vyndá projektil a vyryje potřebné údaje nábojem do šutru, šup s ním do kapsy a šupajdí na základnu. Za chvíli se objevuje mocná silueta hradu Mutso. Dorážíme pod hrad, kde je tábor archeologů, něco tam nahoře řeší, prý možná bude rekonstrukce, podobně jako v zítřejším Shatili. Kromě archeologů opodál kempuje německo-švýcarská skupina se „žlutým busem“. Šprechtíme, dostáváme příslib zítřejšího odvozu do civilizace (asi 80km, podobně jako Alvani-Omalo, cesta do hor je prostě dlouhá). Paráda. Kempujeme kousek zpátky proti proudu na malebném fleku s kamenem-stolem, spoustou dalších obřích kamenů a mycím potokem za zády.
Ráno se balíme a přesouváme k autobusové výpravě, kde teprv vaříme obligátní poryč. Když vidí tu naši bídu, slitují se a věnují kulatý chleba, sýr, marmeládu, salám a kdoví co ještě. Žrádlo! Dohoda zní že do Shatili (10km) se půjde pěšky, tam nás naloží bus. Vyrážíme s předstihem, nechce se čekat. Po pár kilometrech nás dojíždí bus a nabírá, zastávka technická u morových hrobů, na samé hranici kde už cesty dál nevedou ne ostrohu stojí tři roztomilé domečky kam si chodívali lehnout umírající lidé nakažení morem. Dovnitř vlezli malým okénkem a lehli si na hromadu co už tam byla, dobrou noc. Dnes jsou okýnky vidět hromady lidských kostí i jiných zbytků, mezi vším se prohánějí krysy. Vychutnáváme poetiku místa a se žlutým busem dorážíme do Shatili. Shatili je opevněné město. Podobně jako v Tusheti se věže shlukovaly do hradů, tady se na sebe nalepily a vyplnily všechen prostor, výsledkem čehož je kompaktní pevnost složená z domečků v různých úrovních a výškách. Mezi tím vším vedou schůdky, můstky, průlezy a přeskoky. No ráj. Času je dost než přijdou všichni chodci po svých, tak to mezitím prolejzáme, jak malí. Mě to ještě s tou nohou moc neskáče, ale Honza si dává dvojkové přeskoky. Dole u řeky potkáváme včerejší hyper-rakušáky, kteří sem svým smrtícím tempem doběhli už večer, na ráno měli odvoz, dotyčné auto ale po pár kilometrech kleklo a tak čekají na další šanci, zejtra jim to prej letí ze Tbilisi, no potěš koště. Našim žlutobusákům se ale nechce vézt 8 lidí navíc (jsou měkký), tak to chvíli zkoušejí na nás, jako abychom jim nechali svoje pracně vydyndaná místa, no to se nám nelíbí, ale mezitím zázračně domlouvají jiný odvoz a po pár kilometrech nás předjíždějí v nablýskané Nivě. I my ale uháníme, postarší paní nablije obří igelitku (výkon!), zastávka v sedle na focení a už sjíždíme do oudolí s prvními obydlenými vesnicemi. Zajímavý je obří dálniční tunel, který zde rudá armáda začala stavět, ale nikdy nedostavěla. Zůstaly po ní jen megalomanské vybetonované díry do hory, jezdí se pořád po staré nezpevněné cestě. Tunely a silnice vybudované sovětskou armádou jsou vůbec zajímavá věc. Nebýt například tunelu Roki spojujícího Jižní a Severní Osetii, problém v Jižni Osetii by možná ani neexistoval, jelikož by se Osetinci nemohli spoléhat na podporu Ruska ze severu. Mohli by mít jakousi autonomii ale myšlenky na úplné odtržení či dokonce připojení k Rusku by byly nereálné bez severní podpory právě tunelem Roki. Jiný efekt má „military highway“ ze Tbilisi na sever do Kazbegi (a dále uzavřený úsek na Vladivostok), kvůli snadné a rychlé dostupnosti je Kazbegi úspěšnou turistickou destinací a hora Kazbek nejoblíbenější 5titisícovkou v Gruzii. Ale to až za pár dní. Kempujeme s němcošvýcary.
Ráno se pro nás stavuje šedý bus stejné konstrukce, prý jede do Tbilisi, žluťáci chtějí ještě trochu potrekovat tak nám asi někdo zařídil náhradu. Díky! Bus je normální linka, takže postupně nastupují Gruzínci všeho druhu a po pár hodinách nás vyhazuje na Didube ve Tbilisi. Didube je hukot. Maršrutko-autobusové nádraží, tržiště a obchůdky, stanice metra. Z klidných hor najednou uprostřed babylónu, rachot a halekající prodavači. Trochu to nedáváme, ale to už mě za rukáv táhne kanaďan z busu a říká: tady si vyměnte peníze, tady si kupte Chačapuri (geniální sýrová placka), tady tyhle oříšky v jakymsi vosku, támhle tohe a tady jsou maršrutky na Kazbegi, a já jdu čau. Díky! Řídíme se podle jeho instrukcí, po čase získáváme zpátky vlastní rozum a nasedáme na Kazbegi. Podruhé ve Tbilisi na jenom na pár hodin. Nezaslouží si víc pozornosti? Cesta do Kazbegi utíká ani nevíme jak, zastávka na pití a oškubání turistů (nás), na což se ale nechytáme, i když Danielovi ta čapka seděla a vůbec nebyla tak drahá:) Tak příště. Přijíždíme do Kazbegi a už v maršrutce se pani ptá jestli mame kde bydlet, říkame že něco najdem, ona že můžem u ní za 10 lari, což je teda nehorázně málo (110kč), tak na to kejvem a dohodnuto. Je to parádní baráček její maminky, máme dva pokoje, nádhera, posezení venku s výhledem na hory, co si víc přát. Nakupujem, žerem, perem, odpočíváme. Příští den zase. Nějak se nechce vyčasit tak dlíme ještě jeden den, paříme karty, relaxujem před druhou etapou, daniel shání cepín v místnim mountain housu, kterýmu shodou okolností šéfuje čech z člověka v tísni kterej se sem pokouší dostat turisty a naučit gruzínce toho využít. Tak mu pomáháme několika larama za cepín. Další den už to nemůžem dál odkládat, navíc po poledni se dělá hezky tak vyrážíme na Tsmindu Samebu, což je ikonický kostelík vysoko nad Kazbegi, za kterým se vypíná náš velkolepý cíl, Kazbek. Tsminda Sameba je strašně fotogenickáv věc s tou horou, my máme ale horu v mraku a protisvětlo, no stejně to zvěčňujem jak se dá. Potkáváme českou dvojku Janu s Ondrou, (tímto bych je rád pozdravil!) prolejzáme kostelík, přesunujem se na spací planinu opodál, kde se najednou vyjeví další česká skupina, jsou asi 4 a další dva poláci. Všechny tam baví nějakej gruzínskej typ co evidentně chce chlastat a posílá svoje kámoše pro jíldo a pití do Kazbegi. Aj aj. Stavíme stan a koukáme že opodál na kopečku je taky nějaká akce, maj tam přes tranďák nataženou plachtu-přístřešek, je slyšet muzika, oheň plápolá, no jdem to prověřit, klube se z toho suprová společnost fajn gruzínců, jeden z nich dělá na vysoký úrovni tradiční tance, další jsou férový muzikanti, takže zábava jede. Nalejvaj nás, cpou do nás jehněčí šašlik, melouny, Chačápka a kdoví co ještě. Vůbec dobrý. Do toho se vrací agresivní kalič že kámoši přivezli jídlo a chlast, no tak jdem na chvíli s nim, popijem, debil se chlubí že byl v Osetii a zabil 6 Osetů. Možná to není pravda, ale zajímavé je hlavně to že takovou věc vnímají jako pozitivní, něco čím se chlubí. Na Gruzínský konflikt to vrhá světlo z jiné strany. Necháme je svýmu osudu a vracíme se i s Janou a Ondrou k muzikantům, kde potancováváme a konverzujem až to už dál nejde a jdem zachrout. Po cestě ještě řešíme ztracenýho člena tý další český výpravy (daleko dole z kopce osaměle sprostě nadával ňákýmu Jardovi páč si myslel si že ho kolegové napálili, zbourali stany a teď se mu posmívaj ze křoví). Kolem výhružně krouží agresivní zkalenci v žigulu, skáčou v rigolech a zapadají do děr. Nuda.
Ráno balíme, ještě se přichomejtá zkalenej podivín, říká že my jsme sportsmeni, on je spiritsman a Daniel je elastikman kvůli přiléhavým moirám. Žerem s nim meloun ale když Danielovi chce obřím nožem začít řezat moirový nohavice tak balíme a šlapem vzhůru. Pes, co jsme ho ráno našli válet se před naším stanem, vyráží s námi. Pro dnešek jdem na meteostanici, něco kolem 3.800. Tsminda Sameba je 1.900. Nasazujem tempíčko, jsme potrénovaní z Tusheti a odpočatí, ostatní výpravy nezvládají držet krok. Za chvíli už fotíme z parádního výhledu napůl zahalenou horu, je to nádhera. Na Kazbegu je dobrý, že ho odzačátku vidíš jak se nad tebou tyčí, je to prostě on, Ta Hora, kam ty nahoru jdeš. Žádný vrchol uprostřed hřebene kde není jasné co je co a cíl se zjeví až v posledním hangu. Tohle je prostě naprosto jasné od začátku, široko daleko vyšší není. Zahajujem traverz k nástupu na ledovec. Pes pořád s námi, nebo spíš vždycky kousek před námi. Je to jasné, o tomhle psíkovi píše i Lonely, ten prostě tráví život na cestách mezi Kazbegi a Tmindou Samebou, doprovází lidi. S námi ale šel dál, asi si udělal licenci horskýho vůdce. Vždycky běží tak 50 metrů dopředu, zastaví, čeká než dojdem. A znova. Nástup na ledovec se ukáže nakonec jako poměrně osraný, jelikož se nedaří přejít odpolední rozvodněný ledovcový výtok a tak nastupujem po opačné straně než vede cesta, jen tak po čuchu. Pod kamením je vrstva ledu, což znamená že to celé klouže jak sviňa, plazíš se po čtyrech a šutry rozdíraj ruce i nohy a vůbec v tom tak plaveš, prostě jako kdybys na led nasypal 2O cm štěrku a snažil se po tom chodit do kopce. Pes neporadil, jen blbě koukal:) Nakonec to ale dáváme, na ledovci trochu zbytečně navazujem a pádíme napříč k meteostanici. Na druhé straně naštěstí sledujeme skupinku s průvodcem, kteří nás provedou mezi trhlinami na pevnou zem, pro neznalého je nástup a sestup z ledovce vždycky trochu „tricky“. U meteostanice se už válí pes, ten závěr dal trochu svižněji a už chrní. Stavíme stan a zevlujem, večer ještě dáváme aklimatizační výlet o pár výškových metrů nahoru, aby se líp spalo.
Ráno vyspáváme co to dá, ať je dost sil na zítra. Pes už zmizel dolu pro další skupiny. Podnikáme aklimatizační a mapovací výstup na ledovec, stavíme si mužíky na místě, kde se nám zdá nástup nejlepší. Stejně je to dost složitý. Trochu procházíme po ledovci, vymýšlíme strategii na bludiště trhlin, vpravo ne, držet se co nejvíc vlevo dokud bude sníh ráno tvrdej tak ponese a nebudem muset kličkovat a přeskakovat jak hovádka. Zní to rozumně, ještě potkáváme Janu s Ondrou jak si to štrádujou jen tak bez navázání, rozmlouváme jim to ale moc si nedaj říct, ale aspoň budou opatrný, jěště jdou kousek do sedla se rozhlídnout, chtěj zítra sestoupit jinou cestou. Vracíme se, i tenhle výlet dal zabrat, zbytek dne válíme, hrajem karty a spíme pokud to jde. Večer přichází kluk Izraelskej, jestli prej bysme ho zítra nevzali na lano. Dohadujem, řikáme si proč ne, je speleolog tak šmodrchat umí líp než leckdo z nás, tak aspoň to.
Ráno vstáváme tak abychom vyrazili ve 3. Nakonec se to daří ve 3:15, stejně relativně brzo, ale máme rádi časovou rezervu, obzvlášť když začátek můžem jít potmě. Bušíme po známé cestě až k nástupu na ledovec, navazujem se, pořád tma. Postupně se rozednívá a to už šlapem na Maili plateau, vrchní část ledovce kde už leží pořádná vrstva sněhu a trhliny už život nekomplikují. Dáváme pauzu, kravneme, to je tou vejškou. Vybíháme hang do sedla odkud je vidět celé Rusko když nejsou mraky. Byly. Dál stoupáme traverzem, vlastně spirálovitě obkružujeme horu dokola, najednou se otevřou mraky a vypadá že bysme mohli mít čistý vrchol. Vejška už je sakra znát ale cítíme že síly ještě jsou a jestli to takle půjde dál tak to dáme. Škrábem se do sedla mezi dvěma vrcholy a čeká nás 150metrový výšvih prudkým ztvrdlým sněhem. Mraky se zase zatahují, vítr, bušíme do toho a najednou jsme tam. Stopy dál nevedou. Vidět toho moc není ale je to jasný, jsme tady. Jak psali kluci ve starším cestopise, kurva pokora. Děláme fotky, českou vlajku držím vzhůru nohama a nikdo mě na to neupozorní, šmejdi, a to potom měli keců:) Jíme něco jídla, občas probleskne modro, ale spíš se to horší. Přicházejí poláci, dávají vodku. Sestupujem. Je to peklo, noha je slabší v nestabilním sněhu, ale nějak to tlačím, únava, najednou jsme na Maili a na ledovci. Dáváme něco jídla a pití, teď to dopadá na kluky, ploužej se ale jdou. Kličkujem mezi trhlinama (už neriskujem slabou vrstvu sněhu) po stopách předchozích výprav a doufáme, že volili dobrou cestu. Volili, protože za nějaký čas apatycké chůze skutečně docházíme k našemu místu nástupu na ledovec, odvazujem, přelézáme boční pseudomorény a dorážíme poslední úsek po šutrech. Jsme dole!!! Užíváme 15 minut slávy, česko-slovenská výprava vyzvídá ale nenechávají si poradit, mají vlastní hlavu a GPSku, chachá, volové, zajímalo by mě co tam vyčtou, digitální mapy samozřejmě nejsou, jen ty 30 let staré ruské 1:100000(:)), ty cesty už dávno neplatí a ledovec je o půl kilometru kratší.
Vrcholové smsky píšem až tady, vydejcháváme. Večer kalíme s vrcholovýma polákama jejich vodku s marmeládou, vyprávějí o výstupu na Laylu ve Svanetii, taky nádhera. Na svojí expedici „Caucassus: Traces of Herculo“ zahrnující tyhle dva vrcholy sehnali dokonce sponzory, maj od nich nějaký oblečení a materál. Nějakej slovák se tváří ostříleně a mentoruje, možná ví co říká ale nevim nevim, někteří z nich sem táhli skialpy a tvářili se že je berou na vrchol! příjemnou jízdu:). Každopadně už je mi to dost jedno, jdeme spát. Ráno rozvážně balíme a sestupujeme do mraků. Vršek je zrána čistý, těžko říct jak později, protože my mizíme v dolní vrstvě mlíka po ledovci. Postupem času z ní zase vylejzáme, ukazuje se sluníčko, Kazbek je schovanej. Tak nevim nevim jak tam může bejt, ale slunečný bylo asi jenom úplný ráno. Sestupujem úmorně dlouho. Ve vesnici dole se shledáváme se psem průvodcem, vrtí ocasem a my jdem ještě níž do Kazbegi, kde oslavujem pivkama, sušenkama, želé a všim možnym dalšim, nakupujem na večer, vracíme cepín a dorážíme k babče. Dobrá práce!
U babči vaříme, jíme, pohoda, sice nás namačká do jednoho pokoje s tygrem ale nakonec to ani neva, hodujeme společně. Ráno vyspáváme, balíme a vyrážíme do Tbilisi. Ještě než dorazíme k maršrutám zastavuje nám chlápek se starou krásnou Volhou,u jestli nechceme svézt za 60lari, tak to berem a jedem, oproti maršrutce nám zastaví kde budeme chtít. Po chvilce říká něco jako „adin baran“, moc nechápem, zastavuje, bere z nedaleké ohrady ovci a strká ji k honzovi pod nohy. Tak jo. Zastavuje nám na vlastenecké vyhlídce v sedle, bohužel je taková mlha že není vidět na 10 metrů natožpak na hory. Zato zde obdivujeme obří glazuru gruzínských mýtů: svatého Jiřího s drakem (Giorge the Dragonslayer), královnu Tamar, které si vážili natolik, že jí říkali „King Tamar“, králové maj asi větší váhu, a dálší výjevy. Dál máme exkurzi v Ananuri, pěkná pevnost s kostely nad stejnojmennou přehradou. Oblejzáme to a nakonec dorážíme opět na Didube ve Tbilisi. Rozkládáme ležení z báglů, kluci jdou něco nakoupit, my půjdem potom. Zanedouho se přichomejtá pán, kupuje vodku, meloun a banány, chlastáme i s klukama co zatím dorazili. Prej že kde spíme, že jdeme k němu, že má děti anglicky mluvící, no tak proč ne říkáme si a následujeme ho. Maršrutkou se nabližujeme k paneláku kde bydlí, vypadá to dost hrozivě, ale nakonec paráda. V bytě bydlí se ženou a dvěma dětmi (nejméně), dostáváme super jídlo (jak se to jenom jmenovalo?), víno, vodku, čaču (krutá pálenka), už to jede. Přichází kámoš Giorgi (řikáme mu Dragonslayer), taťkové se solidně nakalují, my brzdíme, jdem jim očíhnout PC s netem. Náhodným proklikem na seznamu zjišťujeme že „ruské tanky se valí na gruzii“ a „gori bombardováno“, aha, tak proto byli na každém mostě po cestě vojáci. No tak tohle vypadá na pořádnej průšvih, chudáci rodiče a kamarádi co to doma čtou. Rozhodnutí je jasné, kašlem na další program v Gruzii, vyzevlíme a užijem si v Istáči. Odjezd ze Tbilisi co nejřív, tedy zítra, dneska už není síla ani čas cokoliv organizovat. Tatíkova dcera Lily a brácha Šjota se nás ujímaj, že večer vyrazíme do města. Večer už najednou nějak je, takže jdem, hned dole čekáme na nějaký kamarády že prej vemou auta, chodíme sem a tam, najednou jsou tu fakt auta, nasedáme po dvojkách a vyrážíme. Chceme nějaký Gruzínský trička jako suvenýry, moc se nedaří nic takovýho sehnat, že teda pojedem do jejich novýho megakostela Tsminda Sameba (Svatá trojice). Už to vypadá že tam jsme, v tom se náš řidič vyklání z okýnka a haleká na ty vzadu něco asi že tady jako zaparkujem a v tom BUM PRÁSK jsme v chudákovi co jel v protisměru. Auta na maděru, policie se nevolá, „in Georgia we solve it by agreement“, tak dobrý, necháváme je dohadovat se, chudáci, jeli sem vlastně kvůli nám. Lily nás už ale táhne dokopečka ke katedrále. Je to monumentální věc, symbol návratu k víře v 90.letech a zároveň symbol Gruzie samotné, něco jako náš Svatý Vít dokončený v 20.letech 19.století. Kolem je upravený park, což je v téhle zemi krajně neobvyklé. Zrovna probíhá mše za kluky co odjeli do Osetie, lidi kolem pláčou, Lily je taky naměkko. Choděj kolem dokola po katedrále mezi svatýma obrázkama a každýho o něco prosej, pravoslavný kněží rasputinové prováděj nějaký svátosti, stolec maj uprostřed kostela a davu plačících lidí, odcházejí uličkou a všichni se jich chtějí dotknout. Dost emotivní okamžiky, v den vypuknutí války na mši v hlavní katedrále napadené země.
Nějak se z toho vzpamatováváme, vracíme se k nabouraným autům, kluci gruzínský to mezitím nějak vyřešili, kamarádi vozej náhradní kola, jedno je prázdný druhý nesedí. Se Šjotou kupujeme pivka a něco jídla, nasedáme, vyrážíme do starého města, odkud šplháme na Narikala Fortress, hrad shlížející na Tbilisi. Výhled je parádní, fotíme noční město jak to jen bez stativu jde. Pijem pivka, sestupujem a jedem domu. Cestou nám ještě kupujou jídlo v mekáči, že se až stydíme, ale oni si nedaj říct. Dorážíme domu, s Janou jdem spát, kluci usedaj se Šjotou, Lily a kámošem co se odněkud vyvrbil a že bude tamada, což znamená šéf stolu. Tamada řídí všechno co se děje, kdo pije a kdo ne a zejména kdo pronáší přípitek. Tenhle tamada byl pěkně ostrej, výsledkem čehož se všichni rychle zlili jak dogy. V posteli se mi udělalo líp tak jsem vstal že se za nima ještě podívám. K jídlu byly báječné khinkali, což je masová a bylinková směs zabalená v těstíčku takovým způsobem, že jen profík to zvládne sníst aby se nepokydal obsahem. Ještě chvíli kalíme, pronášíme velkolepé vážné přípitky, ono se taky sto kilometrů odsud střílí. Kluci Šjota a spol maj modrý knížky, řikáme „lucky guys“, címž způsobujeme velké faux pas. Berou to tak, že záviděj těm kteří odjeli že můžou bojovat za vlast, oni jsou jenom mrzáci kterým jejich země nedá do ruky zbraň. Viděj to úplně z opačný strany než my.
Ráno je náročný, s Janou vyrážíme pro lístky na bus do Tbilisi. Šjota nás nenechává jet jen tak, bere tágo a odváží nás až na Ortachalu, kde se to za nás snaží zařídit ale nějak podivně, ztrácíme se mu a sháníme na vlastní pěst, obíháme a berem nejlevnější nabídku, zdá se že se vesele jezdí. Šjotu nacházíme opět v první „kanceláři“ něco blekotá, my ale máme lístky a chcem se mu nějak slušně utrhnout, necháváme se odvézt do města a konečně se loučíme. Procházíme centrum, nacházíme obchod se suvenýrama, chcem si odvýzt triko s gruzínskýma klikyhákama. Ještě to berem přes blešák u řeky a vracíme se na Didube a za klukama, balíme, sledujem hrozivý zprávy o bombardování Gori loučíme s Lily (kluk jí odjel na shromaždiště v Gori) a razíme. Prosí nás ať napíšem sms až budem v Turecku. Jasný. Velký nákupy na Didube, už to tu máme zmáklý, ořešníky, chačápka, čaje, koření, sušenky, chleby, banány, litry vodky a jedem pro trika, na Ortachalu nějakým busem, jsme tam tak akorát. Ale ejhle, najednou nějaké novinky, busy nejezdí, jediná společnost co jeden vypravuje je Metro, za naše jízdenky dostáváme peníze zpátky, kupujeme Metro, nasedáme a vyrážíme. Hned za Tbilisi nás ale zastavuje policie, že busy nepouští kvůli bezpečnosti (busama vozí vojáčky do Gori, možná se do nich Rusové trefují, tak celkem rozumně nechtějí riskovat), už za tmy se vracíme na Ortachalu. Začíná nás to trochu srát, chcem odsud. Kancelář už je zavřená, nemá nám kdo dát zpátky peníze za jízdenky. Trochu se opírám do kluka co nám to předtim prodával (bůhví proč tu ještě je), že dneska odjížíme a potřebujem ty peníze, on že to nejde a ať přespíme tady v tom busu do rána a ráno se uvidí, my že ne, on že ráno, my že teď a najednou to nějak vykouzlí, přichází řidič, tahá to ze šrajtofle, no fajn! Maj tu sice ve všem bordel, ale jsou to moc féroví lidi. Znova, ani náznak že by nás chtěl někdo šulit. Taxikářům opodál vysvětlujem náš problém, prostě chcem na hranice jakkoliv. To si samozřejmě nenechaj ujít, jsme ochotný vysypat dost dolarů. Volaj tranďáka, maršrutka jen pro nás, nakládáme se, dva řidiči, spousta nevimproč zastávek kdesi, a už smažíme. Mladý usínaj, mě to nejde a koukám. Víme že klíčový je se dostat za Gori, pak už je to v klidu. V Gori je shromaždiště Gruzínské armády a občas padají bomby. Severně od města vede hlavní silnice, po které se normálně jezdí na západ, kolují ale zprávy že už tam možná nestojí nějaký most a nejde to projet. Smažíme, předjíždíme kolony busů s vojáčky. S taxikářem jsme domluvení, že mu zaplatíme fixní cenu až nás doveze, i kdyby musel jet po horských cestách nebo přes Arménii. Zatím to zkouší klasickou cestou. Čekám jestli odbočí do hor, ale pálí to dál po „dálnici“. Najednou sjíždí a na ceduli u silnice luštím ceduli Gori..kurva, no co tak prostě jedem. Projíždíme pusté ulice, najednou jsme z toho venku, po pravé straně na kopci něco možná hoří, nebo je tam to shromaždiště a svítí na plný koule. Svištíme pryč z těch divnejch míst, s postupujícími kilometry usínám, probouzím se na chvíli v Kutaisi, pak nějaká silnička do hor, zase dolu a najednou jsme tam. Hranice. Platíme, loučíme, přejem šťastnou cestu zpátky, nahazujem bágly a pěšo přecházíme hranici, ve 2 v noci to jde tak lehce jak nikdy. Gruzínci „you are leaving because of war“, no jasný, ale prej to bude vyřešeno během pár dní. Nevim co znamená vyřešeno ale rusové jsou na Gruzínském území ještě na jaře 2009. Na turecký straně berem tágo do Hopy, kde se vyvalujem na autobusáku a čekáme na ráno. Turek z místního nonstopu bez ptaní servíruje čajíky. Busy se zdaj nějak předražený, někdo nadhodí stop, jasný je rozhodnuto, jedem stopem, proti včerejšku to bude procházka růžovym sadem. Rozdělujem se na tradiční dvojice, píšem cedule IST (lidi se nám pak trochu vysmívaj, do IST je to víc než den jízdy, skoro jako když si na jaře Tomáš Poláček z MF Dnes napsal v Praze PEKING). Další trabl je že kvůli hranicím z Hopy skoro nic nejezdí. S Janou odjíždíme kousíček do dalšího městečka kde už je to o poznání lepší, další chlápek nás hází až k letišti u Trabzonu, pěkných pár hodin jízdy kdy už neudržim víčka od sebe a neslušně mu chrnim a smrdin v autě. Ale jinak jsme si dobře pokecali, naučil nás i pár dalších vět turecky. Před Trabzonem máváme u benzínky, kde nám dají krásnou a strašně chytrou (museli byste vidět) mapu turecka, tak máme podle čeho jet. Za chvíli staví policie, nějak se jim ten náš stop nelíbí, vysvětlujem co máme za sebou a vymýšlíme si že nemáme už ani vindru, „do you mind going by bus?“ zastavují nám první bus co jede kolem a nakládají nás do něj, řidič a steward respektují a trpí nás, dokonce dostáváme i občerstvení jako platící zákazníci. Dík! Odpoledne jsme v Samsunu, což je tak půlka cesty! V Samsunu užíváme, dáváme kebaby, internetujem, zevlujem u moře, na další stop už kašlem a jedem s Metrem přesnoc do Istáče. Máme se dobře, únava ale všechno už je v klidu. Kluci po několika stopech a snídani zadáčo a koupeli v moři podobnou věc provádějí v Trabzonu. Smlouvání o cenu jízdenky dovádějí k dokonalosti, když rozhádávají dopravce proti sobě a nutí je tak nabídnout totální minumum. Frajeři. Na poslední chvíli nastupují do levnějšího z busů a provázeni nadávkami odjíždejí.
Ráno dorážíme do Istáče na Otogar. Je tak tak světlo, jedem metrem na Aksaray a tramkou na Sultanahmet. Náš hostel má plno, sháníme jiný, kotvíme v Sinbadovi co nám doporučovali už cestou sem. Nádhera, výhled na Bospor a úvodní snídaně gratis. Sprcha a spánek! V průběhu dne doráží kluci, sraz u Modré mešity. Odpoledne do města, pokoukat a sehnat jídlo, večer popíjíme na střeše s německym klukem co obsluhuje bar v našem hostelu, dáváme vodnici. Pohádka. Ráno vyrážíme na nákupy oblečení a zejména vodnice. Obíháme všechny možné krámky, nakonec kupuju nádherný bronzový kousek s běžícím slonem u sympatické holčiny v uličkách za Grand Bazaarem, k tomu horu tabáků a uhlí, smlouváme to, dostáváme čajíky, dohodnuto a spokojenost na obou stranách. Rovnou to jdem zapálit k moři, skáčem šipky mezi medůzy a kouříme v tureckých a gruzínských ohozech, idylka.
Druhý den ještě dokupujem nějaké hadry a hlavně moře věcí na Spice Bazaaru, Janě se dělá dost blbě, možná i ze včerejšího kebabu ale taky asi z vody, vedra a všeho. Chlápek nás bere kamsi dovnitř do dvorečků do klimatizované místnosti, dává studenou vodu, dík! Trávíme tam dost času, kluci vyrážejí po svých. Sraz v hostelu, naposled balíme batožinu a přesunujem se na Otogar. Celkem hladce nakládáme, zpátky do Sofie jedeme opět s Lištičkou!!! Hranice jsou zasekané jak turci jedou zpátky do Evropy z prázdnin doma, ale ráno jsme v Sofii, chvíli klábosíme s chlápkem co dojel na favoritce za 3 týdny z Blavy do Samsunu, solidní výkon, to by bylo abychom příští rok nedali aspoň ten Istanbul! Málem si vyděláváme 30 éček vrácením jeho vlakové jízdenky, kterou nám věnoval, ale nakonec chtějí jeho vlastní podpis, tak to shrábne spravedlivě on. Aspoň že hezky poděkoval. Přesedáme na Group, v buse zkoukáváme jeden (hustej kungfu!)film třikrát dokola, je to na palici tak pospáváme. Hop, a najednou jsme v Blavě, dáváme plzničku na benzínce, a co nevidět vystupujem na florenci. Připadám si ošlehaně dálkami když se cpu ranním davem na přestupu na Muzeu…
Díky všem co nám s tou cestou pomohli, díky všem co se o nás báli tak akorát, díky domorodcům kteří byli bez výjmek výjmeční a neskutečně pohostinní, díky klukům a holkám co to projeli před náma a napsali o tom cestopisy, díky Lounlymu, nedíky Putinovi a Saakašvilimu. I když-kdyby se nestalo co se stalo, byli bysme o něco chudší.
Co dáme příští rok?

Čekání na jaro: Bořeň

Už dlouho jsem se sem chtěl vypravit. Monumentální 300m vysoký znělcový suk s rozhledem nemajícím obdoby a množstvím cest na celý život. K tomu tíživé industrální dědictví krajiny, které se odráží i ve městech (bědná Bílina), horizonty narušené hradbami komínů a chladících věží elektráren (národní "poklad" ČEZ), vše na pozadí hřebenu Krušných hor (jejichž osud by sám o sobě vydal na mnoho knih).

Bušení na Bořni


Nové botky

Bílina, Teplice a Elektrárna Ledvice

Daniel "reaching whole new level of awesomness"

Chemopetrol Litvínov v paprscích

Čas jak voda teče

Trochu jsem ten blog zanedbal, ale vážně uvažuju o návratu. Od posledního příZpěvku uteklo moře vody: návrat z Maa, stopem zpátky, tam a zase zpátky, Amsterdam, nádherné sněžné Srbsko, vražedné Roháče, vánoce na ledě, Třeboňský bruslařský trek po rybnících, spooousta komínů, vyndání nožních želez, přejezd Šumavy na běžkách s bivaky, přesun do bejváku na Vinohradech, práce v ČNB, pár brutalkoncertů s GRF (l3T2 R3c0NsTrUCt!) a konečně dnešní zenové čekání na jaro v mrazivém vichru na Bořni. Kolem a kolem, paráda!

Bruslotrek kolem Třeboně


Ikonický nocleh a lezení v zimním Srbsku

Nástrahy zimních Roháčů


Již klasická vánoční Pikovická jehla


Běžkobivak na šumavské Bučině


RU Libušín důl ze sousedního MT